2015/09/03

Žijeme na stejné planetě, dýcháme stejný vzduch...

Picture by weheartit.com

Obvykle nemám ve zvyku se zabývat palčivými problémy společnosti, aférami, politikou nebo jinými většinou totálně zkreslenými záležitostmi, ale pokud mám být takovým člověkem, jakým jsem, musím se vyjádřit. Už jenom proto, že žijeme na stejné planetě, dýcháme stejný vzduch a nemůžeme mezi sebou dělat rozdíly v náboženství, v barvě pleti nebo někoho hodnotit podle jeho momentální životní situace, ať už se do ní dostal svou vlastní vinou nebo si s ním škaredě pohrál osud. 

Jediný rozdíl, který je pro mne za mých 28 let života platný, je, že jsou lidé hodní a lidé zlí. Nic jiného jsem nepoznala. Dobře - některé národy mají odlišnou kulturu, zvyky a názory, ale i mezi naprosto jinak žijícími a smýšlejícími lidmi se najdou tací, kteří nemají ani pomyšlení někomu ubližovat. Bez dobra by zkrátka neexistovalo zlo a naopak. Nepoznali bychom to zlé, kdybychom neviděli i to dobré.

Proto neříkám „odporní uprchlíci“ nebo „nebezpeční islamisté“. Jsou to prostě lidé a já nedokážu hned mrknutím oka rozlišit, který z nich je ten zlý. Ani nemám tendenci všechny házet do jednoho pytle - stejně tak bych mohla říct „buranští a zbabělí Češi", ale vím, že to přece nejde. Není to tak. Nejsou všichni takoví.
  
Každý z nás - lidí - je individuum. Nepotkáte na světě stejného člověka, se stejnou vizáží, se stejným smýšlením a nevím čím vším ještě... Jsou si jenom lidé podobní a stejně tak jak mají potřebu se shlukovat ti zlí, my dobří se shlukujeme přirozeně - aniž bychom měli potřebu. Protože to v nás prostě je. A dokud si budeme stát pevně za tím, že je třeba pomáhat lidem, zvířatům a vůbec živým bytostem, protože je to tak správné a nebudeme řešit, jestli jsou ti lidé žlutí, fialoví nebo červení, ti zlí nikdy nezvítězí.

Tak je svět prostě nastavený - my tu nejsme proto, abychom válčili a neustále se handrkovali o půdu, zdroje atd. Jsme tu proto, abychom žili v klidu, míru a lásce - jakkoli to zní šíleně (pro mě tedy ne, ale věřím, že pro některé z vás ano).

Nedívám se na zprávy, nečtu noviny, nesleduju internetová média věnovaná zpravodajství. Za prvé vím, jak těžké je něco objektivně „naservírovat“ lidem, aniž by se ven dostala nějaká dezinformace a za druhé nevím, proč si nenastudovat to, co mě zajímá, třeba i z desítek různých zdrojů a utvořit si názor sama. A taky je tu vlastně třetí důvod - nepotřebuju do sebe denně nacpávat negativní informace, které k životu vůbec, ale vůbec nepotřebuju. O tom jsem se ostatně za ty roky, co se těmto médiím vyhýbám, přesvědčila. Nepřipadám si nijak handicapovaná, naopak - jsem mnohem šťastnější. 

Ukončila bych tato slova citátem, který miluju a perfektně se teď hodí: „Mír mezi národy je závislý na míru v lidech samých.“ - Josef Čapek

2015/08/04

Some changes are in the air.


„Nejhorší chorobou, kterou trpí svět, není síla špatných, ale slabost nejlepších.“ Romain Rolland

Tato slova od mého oblíbeného spisovatele asi vystihují nejlépe, jak to v dnešním světě chodí. Špatní se radují a chvástají se svými zvrácenými úspěchy, dobří sedí na trůnu relativní jistoty zavírajíc oči před všemi zvěrstvy, která se kolem nich dějí a ti lepší, ti se snaží změnit svět, ačkoliv neustále narážejí na kritiku, vzdor, posměch a hmotné i nehmotné překážky. 

Ale rozdíl mezi těmi, kteří se snaží měnit svět k lepšímu a těmi, kteří by si to přáli, ale přitom z nějakého určitého důvodu nemůžou, je ten, že ti první mají odvahu. A jak se tak v poslední době rozhlížím a vnímám, jak se lidé chovají, jak komunikují a jak se prezentují, odvahu získává čím dál více z nás. Bravo√

Přesto mám kolem sebe spoustu obrovsky skvělých lidí, kteří jsou ale natolik svázáni nesmyslnými mindráky a pomyslnými řetězy přeludu svého vlastního „nedokonalého“ JÁ, že vlastně ani nejsou schopni svoji „skvělost“ využít k něčemu dobrému. Mají sami co dělat se sebou a svými problémy a zapomínají, že k tomu, aby vedli šťastný a spokojený život na šťastné a spokojené planetě vlastně absolutně nic kromě vzduchu, vody a slunce nepotřebují. Přidáme k tomu špetku oné odvahy, trochu lásky, a je to. A přesně tohle mi nedávno došlo.

Možná by bylo dobré se sem tam přestat zaměřovat na svoje vlastní legračně nepotřebné potřeby, malicherné problémy hraničící s absurditou, velbloudy, které děláme z komárů a jiné kraviny, které jsou pro krávu vlastně i urážkou.

Je potřeba se zastavit a uvědomit si, že každý z nás je součástí tohoto systému, ať už si pod tím představíme cokoliv. Zároveň je ale každý z nás unikát a naše individuální vlastnosti a zkušenosti z nás dělají to, čím jsme. Popřemýšlejte tedy nad tím, jakým způsobem můžete změnit svět k lepšímu, ať už svojí prací, chováním k lidem, zvířatům a přírodě nebo čímkoliv, co uznáte za vhodné.

Možná jsem snílek, možná se nad těmito slovy pousmějete a budete si klepat na čelo. Jenomže uvidíte, že nadejde den, kdy se pousmějete a zaklepete si na čelo znovu - ale tentokrát to bude reakce na vaši vlastní pohodlnost a zbabělost. Věřím tomu.

2015/05/25

Love yourself first.

Kde jsou ty časy, kdy jsem po nocích studovala psychologii a snažila se přijít na to, proč se někteří lidé v lásce chovají tak, jak se chovají - nevyzpytatelně, jednou zamilovaně, podruhé odtažitě... Hodiny a hodiny jsem zkoumala, jestli jsou ti lidé zranění bývalími partnery, zda vyrůstali v netradičním rodinném prostředí (a kdo z nás ne) nebo jestli na toto chování nemá vliv jejich současná situace (neshody v práci, jejich vlastní problémy, o kterých třeba ani nikdo neví atd.). Víte, na co jediné jsem tenkrát přišla? Že mám díky tomu v hlavě akorát úplný zmatek, stejně vůbec nevím, oč v lásce běží a že nic, co se lásky týká, nedokážu přesně pojmenovat. PŘESTALA JSEM SE TÍM ZABÝVAT.√
Cheers! Picture by weheartit.com
Za pár týdnů, kdy jsem se soustředila pouze na sebe, na svoji práci, která mě baví a taky na všechny, kteří se ke mně chovají hezky a mají mě upřímně rádi, přišel okamžik, kdy mi to všechno došlo. NENÍ SE ČÍM ZABÝVAT.

Je zbytečné přemýšlet nad tím, že vás někdo nemá rád a že někoho nezajímáte. Je zbytečné se chtít zavděčit lidem, kteří o vás nestojí. Je dost možné, že tito lidé mají tu samou potřebu být akceptováni vůči jiné osobě a trápí se, i když byste si možná sobecky přáli, aby se právě takto trápili kvůli vám. Tak to prostě chodí → ale všechno má svůj určitý důvod.

Všechny tyto karamboly, trápení a pocit, že jste v očích někoho nepotřební, znamenají jen jedno → máte se o sobě něco dozvědět a máte si uvědomit, že jediná osoba na světě, kterou byste měli přijmout a ona by měla akceptovat vás, jste jenom VY sami. Nejde o žádné vehementní popohánění k vlastní sobeckosti, ale uvědomění si, že když nebudete spokojení sami se sebou, bude se vám jen horko těžko hledat osoba, která nebude mít tendenci vám ubližovat.

Sice se z vás nestane mistr se světelným mečem, který bude odrážet všechny pokusy o zdolání vašeho zdravého sebevědomí, ale věřte, že se tito pokušitelé ve vašem okolí budou čím dál míň objevovat a začnete na tyto negativní vpády daleko klidněji a rozumněji reagovat. Nezapomeňte, že lidé, kteří se mají opravdu rádi, nemají potřebu někoho využívat nebo někomu škodit. Proč taky?

Možná jenom v hloubi duše chceme, aby nám někdo zaplnil prázdná místa a aby nás druhá osoba ujistila, že naše slabiny nejsou našimi slabinami. Jenomže tou druhou osobou bychom měli být právě MY sami.

Moje teorie možná není úplně správná a uplatnitelná pro každého, ale pro spoustu lidí určitě ano. Tak snad to některým z vás pomůže, protože kolem sebe často vidím beznaděj. Přesto ale potkávám daleko víc těch šťastných!

2014/10/20

O mateřství

Možná mi jako svobodné bezdětné ženě nepřísluší psát o mateřství, ale v poslední době se to kolem mé osoby neustále hemží rozdováděnými dětmi, starostlivými maminkami a těhotnými kamarádkami. Je naprosto úžasné pozorovat celý proces, počínaje větou "musím Ti něco říct - jsem těhotná" a konče "jsem strašně šťastná, že to malé mám". Pro nás ostatní, co zatím o dítěti neuvažují, budují kariéru nebo na to zkrátka ještě nepřišel ten správný čas, je celý příběh mateřství velice inspirativní. Myslím, že všechny ženy/matky si zaslouží náš obdiv. A proto jim věnuji tato slova...
True love. (picture by weheartit.com)

Zklidnění

U všech žen, kterým se narodilo miminko, jsem zpozorovala obrovské zklidnění. Strašně ráda si s nimi vykládám, a přesto že je znám léta (a taky je znám moc dobře), dokážou mě neustále překvapovat. Dřív jsme se bavily o totálních blbostech a problémy řešily za přítomnosti neurotických gest, zatímco dnes každou chvilku kontrolujeme, zda je miminko v pořádku a společně se svým "problémům" smějeme. Vím, že starat se o dítě je obrovská zodpovědnost a někdy může být bublina doma/přebalit/nakrmit/doma dost frustrující, a tak se snažím všechny maminky rozveselit svými historkami z bohatého společenského života → a ten kontrast je přímo fascinující. Ony totiž ví, co je důležité a jsem ráda, že mi to neustále připomínají.

Rodiče mají dát dětem na cestu velkou výbavu, která by při ztroskotání lodi vyplula spolu s nimi na hladinu. – Pollio Vitruvius

Bývaly časy, kdy jsem se všem dětem vyhýbala obloukem. Byly moc malé, křehké, otravné, měly spoustu zvláštních otázek, na které jsem kolikrát ani neměla odpověď, a byla jsem z nich nervózní. Myslela jsem si, že mě nemají rády. Až do jednoho krásného dne, kdy jsem seděla na zastávce a čekala na autobus. Přišla asi čtyřletá holčička, sedla si vedle mě na lavičku a zírala na mě. Zírala jsem na ni taky. A jak jsme tak na sebe hleděly a pozorovaly se, chytla mě za ruku a podívala se před sebe, jako by celá situace byla naprosto přirozená. Její maminka přiběhla se smíchem a holčičku odvedla, ale já si na tento okamžik dodnes pamatuji a tenkrát se ve mně něco zlomilo. Šťastný to den.

Děti jsou obrovský dar

Právě kvůli takovým dětem, jako byla oná holčička, jsem se na svět začala dívat dětskýma očima. Děti totiž vnímají daleko více, než si myslíme, a proto jsem ráda za všechny ženy, které své potomky vychovávají s láskou, péčí a vedou je k pozitivnímu myšlení. Žádné "nesmíš", "spadneš" nebo "nedokážeš", ale "zkusíme", "vydrž" a "neměj strach, všechno zvládneme". Obdivuji tyto matky proto, že své dítě nešoupnou do koutku a neřeknou mu "radši se drž stranou", ale tleskají mu na besídkách a podporují ho. Snaží se ho uchránit před všemi zbytečnostmi světa, místo televize mu do ruky dají obrázkovou knížku nebo si s ním hrají na zahradě. Pouští dětem svoji oblíbenou hudbu, neustále na ně mluví a nekrmí je čokoládou a smaženým jídlem, nedejbože McDonaldem a podobnou hrůzou. Jsou kolikrát na pokraji vyčerpání, ale i tak jsou silné jako lvi a postavily by se nebojácně do cesty každému, kdo by chtěl jejich štěstí ublížit.

Tak přesně tohle jsou pro mě hrdinky, kterých si nesmírně vážím a doufám, že jednou budu taky tak skvělá máma. Věnováno vám všem, však vy víte 

2014/10/04

O vztazích nevztazích

O vztazích se toho dá navykládat opravdu hodně a jistě mi dáte za pravdu, že neexistují žádné osvědčené recepty a tipy na to, jak mít skvělý a harmonický vztah. Každodenně se bavím nad články s názvy jako "Jak si udržet partnera/ku, aniž byste museli hnout brvou a přistoupit na kompromis" nebo "6 zásad zdravého partnerství, které se netýkají ani sexu, ani vaření ani ničeho jiného". Připadá mi to kolikrát jako postup při přípravě pudingu prostě směs nejdřív pořádně promíchejte, pak přiveďte k varu, a až to začne houstnout, zchlaďte to, a nakonec spotřebujte. Ono to tím traktem pak nějak projde. 
"Užíváme si a je nám fajn!" (picture by weheartit.com)

Jak je to ale se vztahy nevztahy, kdy nedokážete ani říct, jestli to vůbec nějaký vztah je, natož abyste věděli, jak takový správný vztah vypadá?

"Ve vztahu s..."

Nechci se dočkat dne, kdy se budou lidé párovat specifičtěji - už teď si můžeme vybrat z několika variant, kdy jsme buď v komplikovaném vztahu, zadaní, žijící odděleně nebo ve vztahu volném. Už tak jsme všichni dostatečně zmatení. Přemýšlíme, konzultujeme, sledujeme četnost telefonátů a analyzujeme jednotlivé situace, abychom pak stejně zůstali stát s otevřenou pusou a zjistili, že je všechno úplně jinak. A ve vztazích nevztazích si nemůžeme být jistí vůbec ničím - jenom sami sebou.

Vy víte, co chcete, potenciální polovička to ví,  a když se shodnete, můžete mít vztah nevztah klidně pár desetiletí. Bez papíru, bez dětí, bez společného bydlení, a přitom pohodový. Nemusíte se nikomu zpovídat, proč si neperete ponožky v jedné pračce a proč v pátek večer nesedíte u televize, ale jdete s přáteli pařit. Nepitváte se zpětně v nečekaných reakcích na vaše názory, protože si s vámi někdo dovolil nesouhlasit → a zranil vás tak. Berete totiž toho druhého jako svobodnou, plnohodnotně uvažující a dospělou osobu, která se nemusí k partnerovi/ce připoutat lanem, aby si připadala kompletní. I o tom je vztah nevztah - neočekáváte od jiných, že budou takoví a makoví, prostě jste duší spolu, trávíte společně čas a sdílíte navzájem to hezké.

I'm free, free fallin'

Pokud nějakým takovým vztahem nevztahem právě procházíte, neřešte absolutně nic a užívejte si to. Nedávejte tomu žádnou nálepku a nedefinujte, co se mezi vámi a druhou osobou právě odehrává. Zaprvé je to neuvěřitelně vzrušující, a zadruhé můžete vždycky narazit - vy si chcete rozdělit její/jeho hamburger a ona/on vám chce dát jenom ochutnat. A to už je určitý způsob nátlaku, protože kdyby se dotyčný/á o hamburger rozdělit chtěl/a, udělá to naprosto spontánně a bez jakýchkoli analýz. Prostě vezme nůž, rozkrojí bulku a dá vám samozřejmě tu větší půlku - s úsměvem a s pocitem, že si to opravdu zasloužíte. 

A proto doporučuji ve vztahu nevztahu myslet pozitivně a popřemýšlet jenom malinkou chviličku, jestli jste šťastní a co vás šťastnými v takovém vztahu nevztahu dělá. Jestli je těch pozitiv více než negativ, mám radost. Ani svatba a ani společný život nebo jiný závazek vám totiž ještě nezaručí, že se budete cítit stejně dobře. ^^

2014/10/01

Svobodná. Spokojená. Sama sebou. Žena.

Ani netušíte, jak rychle jsem vymyslela název tohoto příspěvku. Říkám (nikoli "řekla bych"), že každá žena by měla být svobodná, spokojená a sama sebou bez ohledu na věk (v padesáti opravdu nikdo není na odstřel), pozici nebo stav. Dennodenně vídám nervózní a unavené tváře, které se honem přemisťují z jednoho bodu do druhého a jejich výraz mluví za vše "nejsem spokojená, nemůžu volně dýchat a dát tak najevo, jak úžasná jsem - a vlastně jsem se s tím už smířila."
"Jsem šťastná." (picture by weheartit.com)
Smířít se s něčím, co nechceme a nemáme rády (slyšíte, jak strašně to zní?), je totální nesmysl. Stokrát omílaná věta o tom, že jsme schopné investovat kvanta energie do odvrácení situací, kterých se bojíme (namísto vložení energie do situací, které nám změní život k lepšímu), má opravdu svůj význam. Ale věřím, že mnohé z žen namítnou, že to není tak jednoduché...

Jistěže to není tak jednoduché. Ale bylo snad jednoduché vystudovat školu, najít si práci a vydržet každý den tam, kde se kolegové neustále podrážejí a místo práce se věnují pomluvám? Bylo jednoduché se odstěhovat od rodičů, vybrat si toho správného partnera a naučit se žít v jedné domácnosti s člověkem, který je zvyklý jednat úplně jinak? A je jednoduché neustále poslouchat vaše vnitřní já, které našeptává, že něco není v pořádku? Jestli řeknete ANO, okamžitě sním svůj telefon.

„Svoboda je pro poctivé lidi. Osobní svoboda existuje pouze pro ty, kteří mají schopnost být svobodní.“ – Lafayette Ronald Hubbard

Svobodná. Je každá žena, která se dokáže zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a uvědomit si, kam by se měly její cesty v dalších hodinách/dnech/týdnech/letech ubírat. Nemusí se nutně hned zítra odstěhovat na druhý konec planety, ale měla by se umět zamyslet nad dalšími kroky, které ji učiní šťastnější.

Spokojená. Je vždy, když si uvědomí, že je svobodná - může klidně ze dne na den změnit svůj názor, nemusí se nikomu ospravedlňovat za svá rozhodnutí a pevně si stojí za vším, co jí dělá radost. Protože tak je to pro ni správné. A ona to moc dobře ví a cítí.

Sama sebou. Taková žena dělá to, co je pro ni přirozené - jedná přirozeně a intuitivně, ale zná hranice. Nepotřebuje s někým hrát hry - ani v práci, ani ve vztazích - protože ví, že je to zbytečné a vyčerpávající. A hlavně - umí být sama se sebou, klidně i několik dní...

Pokud se ani v jednom z těchto bodů nevidíte, možná je čas na změnu. Žádná změna (a hlavně ta vnitřní) není procházka růžovým sadem, ale je to jediný způsob, jak zjistit, co vlastně od života (od sebe) očekáváme.

Nikdo jiný za nás nerozhodne, nebude žít náš život a nevytvoří si s námi tak pěkný vztah, jaký si můžeme vytvořit samy se sebou.  

A tak vstaňte a nakopejte všechny negativní elementy kolem vás do zadku tím, že se začnete měnit. Všechno, co vám způsobuje bolest, postupně nahrazujte radostí. Vy víte, o co se jedná. Držím pěsti!^^

♪♫Alicia Keys - Superwoman

 

2014/02/23

„Rozum je sice lékař lásky, ale za rádce ho láska neuznává.“

Picture by wallpaperus.org

Seděla jsem na posteli a tupě pozorovala svoje prsty na nohou. Hýbaly se, úplně samy od sebe, protože mozek byl zcela paralyzovaný. Věděla jsem jenom, že je sobota ráno, ptáci zpívají a jednou si prostě budu muset stoupnout a s těmi prsty někam jít. Nevím, proč mám ve zvyku se v emocionální prázdnotě vždycky zaměřovat na takové blbosti. Minule to byla můra, která mi z papírového lustru přistála na tepláky, zatímco mi můj exmilenec sděloval svoje negativní stanovisko k našemu (už tak dost trapnému) vztahu. „Posloucháš mě vůbec?“ ptal se tenkrát a já odvětila jenom: „Hele, ona se mi tady šprajcla,“ ukazujíc na ubohý hmyz. Hleděl na mě jak na blázna a asi mu to docvaklo. Tehdy beze slova odešel.
Kéžby tak některé věci docvakly i mně, a nejraději s dostatečným předstihem. Ale ne, vždycky si musím dojít až na úplný konec, sáhnout si až na dno svých sil, a teprve pak mi svitne. Až když stojím ve tři ráno na rohu ulice, v krásných šatech, na patnácticentimetrových podpatcích a s dokonalým make-upem, zhrzená, podvedená, opuštěná a odstrčená, až pak jsem schopná se podívat pravdě do očí. Kdybych měla v tu dobu kolem sebe natáčecí štáb, zaručeně bych později vyhrála Oscara...
Stoupla jsem si k oknu a můj pohled spočinul na budce naproti přes ulici, kterou obýval nějaký bezdomovec. Rozcvičoval se, kmital rukama sem a tam, poskakoval a usmíval se při tom. Bylo fakt krásné ráno, slunečné, teplé, ale přesto svěží. Celá tahle scenérie ve mně vyvolala radost - přece jen je ten život bezvadný, říkala jsem si. Vždyť ten člověk žije v dřevěné boudě, proboha. Určitě je sám, a přesto se dokáže radovat. Třeba ještě najde lásku, nic není ztraceno.
Později jsem seděla v křesle, upíjela černou kávu ze svého oblíbeného hrnku a pročítala si smsky z předcházejícího večera. „Dej mi ještě šanci. Dokážu ti to.“ Slova nebyla moje. Byla od NĚJ. Roztřásla jsem se a na chvilku mě zalila vlna odhodlání. Chci mu to věřit, strašně moc chci. Ale je to vůbec ještě možné?
Šlo o nejlepšího chlapa, jakého jsem kdy poznala. Když přišel do místnosti, všechno kolem něj se rozzářilo, lidi se usmívali a mně bylo skvěle. Byl jako droga. Jeho ramena byla dostatečně široká, pas tak akorát útlý, a i když jsem dost vysoká, převyšoval mě minimálně o hlavu. Fascinovalo mě jeho objetí, když jsem se schoulila do náruče a přivoněla k jeho krku, a ta vůně, ta byla jako afrodiziakum. Na ty pocity s ním nikdy nezapomenu.
Taky ale nezapomenu na den, hodinu a minutu, kdy jsem přišla na to, že nejsem jediná žena v jeho světě. Na tu prudkou bolest, kdy člověk lapá po dechu. Na ten okamžik, kdy mi puklo srdce... Bolest se mísila se vztekem, emoce mi tryskaly z nitra a jenom jsem přecházela sem a tam. „Přemýšlej racionálně,“ říkala jsem si. „Nedovol, aby tě nějaká špinavá ženská a chodící testosteron položili na lopatky!“ hecovala jsem se. Nebyla vůbec špinavá, byla moc pěkná, a hlavně spontánní a uvolněná... Nevěděla o mně.
„Miláčku, kdybych chtěl jinou ženskou, tak nejsem s tebou. To dá přece rozum,“ říkával mi, roztáhl paže a hlavu dal na stranu. Pokynul rukou a opět jsem byla v ráji. Nebo jsem si to aspoň myslela. 
Tušila jsem, že se děje něco divného. Moje intuice mi vždycky napověděla. Ale ať jsem pátrala jakkoliv, nenašla jsem nic. Nic se nezměnilo, pořád mě rozesmíval, podnikal se mnou báječné výlety a v posteli jsme trávili hodiny a hodiny. Všechno bylo ideální. Až do oného večera, kdy si mě ta "druhá" našla sama. Úplnou náhodou, ale mělo to tak být, mělo to svůj smysl.
Prý kamarádka ze školy, nic pro něj neznamená. Šlo jenom o příležitostný úlet a zpestření. Věděla jsem, že to tak není, poznala jsem na něm, že si není vůbec jistý. Nedokázal se mi ani podívat do očí, když mi to vysvětloval, prý abych to pochopila. Nebo si aspoň myslel, že bych tomu mohla porozumět. Jak může ženské srdce rozumět takovému selhání? Mozek možná ano, ale srdce? Praštila jsem ho. Chtěla jsem mu pořádně rozbít tu jeho charismatickou hubu, ale nedokázala jsem to. Vyhrála.
Pomalu jsem se sprchovala a slzy mi tekly proudem. Obličej jsem měla ztuhlý, bez grimasy, ani hlásek ze mně nevyšel. Cítila jsem se tak prázdná, nepodstatná. Slyšela jsem, jak mi zvoní telefon, ale nehla jsem brvou. Nechtěla jsem nic řešit, s nikým mluvit. Teď jsem byla jenom já a moje myšlenky, moje vzpomínky a jeho slova: „Vím, že si nikdy nenajdu lepší ženu. Prostě to vím, jsi jedinečná. Snad tady tyhle chvíle nikdy neskončí.“
Něco ve mně odumřelo. Snad to nebyla schopnost milovat. O tu nesmím přijít, nikdy.

2014/02/20

„Klidná síla při potížích je první známka pravé velikosti.“

Picture by weheartit.com

I když mi díla skotského historika Thomase Carlyla nic neříkají (ačkoliv bych si k němu určitě postupně našla cestu), tento citát je naprosto úžasný. Jeho slova jsou asi myšlena obecně, ale já budu následující řádky věnovat hlavně nám → ženám ♡

V jednom z minulých příspěvků jsem se zabývala ženským myšlením. To, že jsme my ženy ovládány spíše emocemi a hormonálními výkyvy, už víme. Je ale na každé z nás, jak se s nimi dokáže poprat. Jedna z nás se zavře do koupelny a potichu bulí, druhá se uklidňuje natíráním plotu a třetí upeče dva plechy čokoládových muffinů, které pak v záchvatu ublíženosti zbagruje u televize. Možností, jak ustát tyto emocionální kolotoče je nespočet, a kdybych je měla všechny vyjmenovat, psala bych a psala, až by mi upadly ruce..

Když se ale stane něco opravdu vážného nebo se na nás sesype moc starostí najednou, přepínáme se do zvláštního režimu a emoce jsou na okamžik zmraženy → říkám tomu režim uvědomění si svojí síly. Je to intenzivní pocit, při kterém máme zdání, že se rozpadáme na atomy, pukáme bolestí a nohy se nám podlamují. V těchto situacích není úniku, musíme se rozhodnout a co nejrychleji jednat → zachránit si zadek. I když je to strašně těžké, víme, že jsme s každou přežitou minutou silnější a silnější a že na konci tunelu je vždycky světlo. A pokud se na nás hrnou starosti v krátkých časových intervalech, postupně se jimi začínáme zabývat s daleko větším klidem. Rosteme.

Zkoumala jsem, jak se na ženskou sílu všeobecně pohlíží (nemám tolik času, ale strašně mě to zajímalo). Našla jsem různé, spíš obecné, názory → někdo ji vidí v ženskosti, někdo měří sílu podle sebeúcty a sebevědomí a někdo podle schopnosti žen uspět v mužském světě → například v podnikání. Navzájem se toto všechno nevylučuje, ale mám takové tušení, že jenom v tomhle ona síla netkví. Je to něco víc, co nás v určitých chvílích obrací naruby a ukazuje nám to nová řešení. Je to touha po takovém životě, jaký si zasloužíme a chceme. V radosti a s úctou. V podstatě ženství. Proč bychom jinak tolik bojovaly?

Nejlépe celou myšlenku vystihl citát anglického básníka Thomase Moora:

„Hlavním důvodem, proč setrvávat v temnotě není, abyste ji nakonec podvedli, vyhráli a stali se skvělými a bezchybnými, ale abyste se změnili v zajímavějšího člověka a žili pozoruhodnější život. V dobách, jako je ta naše, vám takové cíle mohou připadat divné a nezvyklé, ale jsou rozhodně lidštější. Nedají vám osobnost bez poskvrny, ale dají vám podstatu. Stanete se osobností hodnou poznání, naslouchání i lásky na všech úrovních.“


A měl neuvěřitelnou pravdu.

2014/02/14

„Člověk dospívá v okamžiku, kdy začne lásku dávat, namísto aby ji vyžadoval. Když začne překypovat a sdílet, když začne rozdávat.“

Picture by weheartit.com


Pro všechny odpůrce tohoto prý amerického svátku mám úžasnou zprávu → ne, opravdu to není americký svátek a opravdu nejde o to si jednou za rok hrát na zamilované párečky, cpát se bonboškama a vystřihovat srdce z papíru, o pugétech ani nemluvím. Stejně jako slavíme Vánoce, narozeniny a někteří i výročí, můžeme jeden den v roce projevit svoji náklonnost a udělat někomu radost, aniž bychom se kvůli tomu rozčilovali a smáli se druhým, že jsou schopní udělat nějaké gesto. Jestli je to gesto upřímné nebo vynucené, to už je jiná. Ale to je každého věc.

Všichni si šáhněme do svědomí a zamysleme se, kolikrát v roce a při jaké příležitosti své milované obdarováváme (jakkoliv, nehrajme jenom na věci). Někteří z nás se rozčilují nad trapným svátkem, ale nejsou schopni dostát ani svým základním vztahovým povinnostem. Proto bych se být nimi asi víc zaměřila na to, jak neřešit zbytečnosti, a i když je svátek sv. Valentýna určitě bezvadnou příležitostí, jak zvyšovat tržby, nemusíme jít do květinářství a koupit kytku za tisícovku. Stačí se nechat trknout a říct své drahé polovičce, že je náš poklad, že má spoustu skvělých vlastností, a i když nás někdy pěkně zlobí, bezdůvodně s ní nejsme. Pokud to děláte i v jiných dnech, gratuluji, jste boží!

Ať je to muž nebo žena, všichni rádi slyší tahle slova. A když je to od člověka, který to myslí vážně a má všech pět pohromadě, dokáže to ze strašného dne plného problémů najednou vytvořit klidné moře. A o to ve vztazích jde, lidé by se měli neustále ujištovat, že se milují a že nejsou na všechno sami. A pokud k tomu mají nějakou zvláštní příležitost, o to lépe.

„Dokud muž ženu miluje, hovoří s ní hlavně o ní; přestane-li ji milovat, hovoří s ní o sobě.“ Johann Wolfgang Goethe 

Jednoho dne stejně všichni pochopíme, že láska je opravdu v životě to nejdůležitější. Je to podstata bytí → rodíme se z lásky, umíráme s láskou a s láskou se nám žije líp. A tak se vykašleme na polemizování, jestli má tento svátek smysl nebo ne.  

Smysl má všechno, co nám dává sílu v tomto světě bojovat a pokud to má být druhý člověk, važme si ho ♡